Kniha vychází u příležitosti Havlíčkova výročí a obsahuje příspěvky významných havlíčkologů.
Karel Havlíček Borovský : 1821-1856. -- Vyd. 1. -- Havlíčkův Brod : Petrkov, 2011. -- 255 s. ; 22 cm. -- Obsahuje bibliografické odkazy
Havlíčkův Brod má v kontextu jiných českých a moravských měst ojedinělé
postavení. Málokterá obec se totiž může pyšnit tím, že by nesla jméno významné
osobnosti české minulosti. V Havlíčkově městě samém se pak nachází
řada institucí, lokalit a pomníků, které k českému novináři, politiku
a básníku rozmanitými způsoby dále odkazují. Skrze jméno Havlíčkovo
je pak náš Brod propojen s řadou dalších míst, náměstí a ulic po celé České
republice.
Tak mohutné a mnohonásobné oslavení Havlíčkova jména motivované
nepochybně úmysly nejčestnějšími a nejvznešenějšími nese s sebou stejně
mohutné nebezpečí. Zygmund Bauman mluví v této souvislosti velmi
příhodně o propojených pastech sakralizace a banalizace. Sakralizace,
orgiastický kult Havlíčkovy osobnosti, brání pod nánosem zjednodušujících
interpretací a dezinterpretací, pod drtivou tíhou měděných a pískovcových
pomníků zahlédnout to z Havlíčkova odkazu, co zůstává naléhavě
živé i dnes. Banalizace, mantrické opakování Havlíčkova jména, jímž se zašťiťují
nejnepravděpodobnější sídla, objekty a instituce, nutně vede k nudě
a apatii: ten, jehož jméno řve ze všech střech i sklepů, stává se natolik známým,
že už není třeba se jím dál zabývat.
Stojíce mezi Skyllou sakralizace a Charybdou banalizace vydáváme
na světlo tuto knihu, soubor příspěvků, které ukazují, že Havlíčkovo dílo
může a má provokovat, iritovat, inspirovat, zaujmout i dnešek; ukazují zároveň,
kde a jak přesně se tvořivá síla Havlíčkova ducha projevuje.
Alexandr Stich a Vladimír Macura, každý svým nezaměnitelným
způsobem, nebanalizují ani nesakralizují; vymknuti z interpretačních
stereotypů důkladným studiem dobových pramenů čtou českou minulost
očima, které dokážou oddělit podstatné, silné, pomnění hodné od zbytečného
žvástu. Leccos, co bývalo pokládáno za nezpochybnitelně vznešené
a veliké, neobstálo před tímto pohledem, aby jiné naopak mohlo prokázat
svou opravdovou platnost a důležitost. Zkoumá-li Alexandr Stich Sabinovy
účelové manipulace s Havlíčkovým odkazem, chápeme z nich, že svévolně
manipulovat se dá jen s nevzdělaným tupohlavým stádem. Čteme-li Macurův
popis toho, jak se rodí legendy (o Havlíčkovi i o Němcové), zůstáváme
v úctě stát před mocnou silou té legendy, na druhé straně nás to činí ostražitými
směrem k obludně emotivní, nerozumné selektivnosti lidské paměti.
Pamětlivi Stichových a Macurových interpretací oslovili jsme badatele,
kteří k havlíčkovské látce přistupují z rozmanitých stran, ale vždy s touž
intencí: nechat promluvit Havlíčkovy texty, myšlenky a postoje samé a vyzkoušet
tak, zda a jak mohou promlouvat k současnosti. Jiří Rak a Bohumil
Doležal analyzují ve svých příspěvcích politický a nacionální rozměr Havlíčkovy
osobnosti. Jejich vidění Havlíčka souladně zapadá do analogických
závěrů Stichových. Příspěvek Milana Uhdeho, stručný a při tom naléhavě
tesaný, zpřítomňuje palčivé téma českého antisemitismu. Ukazuje tak nesprávně
přehlíženou stránku českého veřejného života (nejen) 19. století
a vhodně doplňuje politický portrét Havlíčka. Martin Sekera rozšiřuje
svým textem povědomí o dobové žurnalistice, ze které se Havlíček – dle všeho
nejen v tradičních interpretacích – svým naturelem a záběrem výrazně
vyčleňuje. O Havlíčkově jinakosti hovoří i příspěvek Magdaleny Pokorné.
Václav Frost, představitel usedlého biedermeierovského češství, z Havlíčka
dokonce učinil již za jeho života předmět literárního sporu, konkrétně se
pro něj stal symbolem scestných, tedy moderních a liberálních postojů
k náboženství. Není zde třeba nijak rozvádět, že takto zjednodušená interpretace
Havlíčkovy (bez)zbožnosti prokázala mimořádnou životaschopnost;
příspěvek Zdeňka Nešpora v bezprostřední návaznosti na předchozí
oproti tomu rozkrývá komplikovaný a nejednoznačný vztah Havlíčkův
k náboženství. Jiří Štaif shrnuje leccos, co bylo v předchozích příspěvcích
poznamenáno o Havlíčkově pojetí politiky, etiky a náboženství a tento
Havlíčkův hodnotový systém vztahuje k sebepojetí českého etnika v době
Havlíčkova života i po něm. Texty Jiřího Kuděly a Jana Schneidera je nutno
vnímat jako neoddělitelný a navzájem se doplňující organismus. Jiří Kuděla
detailně rozebírá genezi a fungování rakouské tajné policie, zatímco Jan
Schneider hledá spojitosti mezi rakouskou tajnou policií devatenáctého
věku a tajných služeb současných.
Závěrečný příspěvek Michala Kampa sleduje vývoj havlíčkovského kultu
v regionu, z nějž Karel Havlíček vyšel. Analýza zasazená do konkrétních
regionálních souvislostí tak čtenáři umožní poznat, do jakých hloubek
a šíří české společnosti havlíčkovský kult vrostl. Vnucuje při tom otázku,
co z Havlíčka zůstává nadále silné a živé; tedy otázku, na níž pozorný čtenář
sborníku najde nejednu, leckdy nejednoznačnou, odpověď.
Editoři této knihy, která by nikdy nespatřila světlo světa bez významné
finanční podpory Města Havlíčkův Brod, si při jejím sestavování kladli
za cíl oslovit nejen veřejnost odbornou a přispět soudobému havlíčkovskému
bádání monografií sepsanou v souladu se současnými metodologickými
trendy, ale zároveň zasáhnout nejširší čtenářskou veřejnost a představit
jí Karla Havlíčka z co nejbohatšího spektra pohledů, nevyjímaje pohledy
střízlivé či kritické. Zda-li se jim této neskromné mety podařilo dosáhnout,
nechť posoudí čtenář sám.
Hynek Bouchal, Aleš Říman
Recenze knihy na idnes.cz
