Všední písně

Poezie indonéského básníka Chairila Anwara je intenzivní, osobní a emotivní. Ani sedmdesát pět let po smrti svého autora neztratila na bezprostřednosti a síle. Střídají se v ní naděje s úzkostí, střízlivé úvahy s divokým zápalem a bezstarostná hravost se zuřivým vzdorem. Básně se brání snadnému výkladu, zároveň jsou však přímočarým, až syrovým vyjádřením autorova lítého individualismu.

Na několika málo stránkách dokáže Chairil Anwar čtenáře vyburcovat, sklíčit, dojmout, zhnusit i okouzlit. Způsob, jakým ve svých básních využívá každodenní, hovorový jazyk a nebojí se tvořivě ohýbat jeho pravidla, inspiroval následný dynamický vývoj moderní indonéštiny. Není tak divu, že je Chairil Anwar považován za nejvýznamnějšího indonéského básníka a že i současní indonéští spisovatelé se ve své tvorbě stále vztahují k jeho odkazu.

O autorovi:

Chairil Anwar (1922–1949) byl čelným představitelem slavné „generace ’45“, skupiny mladých indonéských spisovatelů, kteří se dostali ke slovu v období boje proti koloniální nadvládě. Brzy poté, co jako devatenáctiletý přesídlil do Jakarty, si Chairil v tamních uměleckých kruzích vydobyl jméno svým nespoutaným bohémským způsobem života, svým revolučním zápalem, a zejména svými neotřelými verši, v nichž bořil dosavadní literární konvence. První díla začal publikovat v roce 1942, většina pozdějších básní se však dočkala vydání až po básníkově předčasné smrti v roce 1949. Datum jeho úmrtí – 28. dubna – se dnes v Indonésii slaví jako „Národní den literatury“.

Nejlepší z básní Chairila Anwara natolik předběhly svou dobu, že i pro mnoho současných básníků představují nikoliv cosi minulého, ale cosi budoucího, čemuž je možné se přiblížit jen tím největším nadáním, zápalem a důvtipem.
Sapardi Djoko Damono, indonéský básník

Dílo Chairila Anwara je inspirací až do dnešní doby, protože ukazuje, nakolik spisovatel dokáže utvářet charakter jazyka a vymanit ho z područí řeči úředníků, řeči politiků, řeči právníků a řeči gangsterů.
Joko Pinurbo, indonéský básník

Dnes je málo těch, kdo chápou a doceňují mé básně, ale až zemřu, budou mé tělo doprovázet davy lidí, děti školního věku i vůdčí osobnosti národa, a vztyčí mě jako velkolepý monument.
Chairil Anwar