Na hranicích podobnosti

Co znamená tvrzení, že básnická díla jsou si podobná? Jde o náhodnou blízkost, nebo širší vývojovou tendenci? Je podobnost pouhou středovou pozicí na ose stejnýjiný? A kde jsou její hranice? Jedenáct studií obsažených v této knize se věnuje vybranému českému básnickému dílu, jež je srovnáváno s díly zahraničními. Čeští básníci a básnířky jsou vztaženi ke kontextu, který pro ně nemusí být běžný ani samozřejmý, s nímž ale vykazují styčné body. Cílem je obohatit pohled na českou poezii v období od roku 1945 až do současnosti a přispět k otázce, co je to komparativní literatura a jaké různé strategie lze využít při srovnávání textů. Každá studie nabízí také obecnější rámec, k němuž ji lze vztahovat. Příkladem může být fenomén mluvenosti a živého hlasu, problematika multilingvismu, možnost konceptualizace válečné zkušenosti, prostor města nebo téma ekopoezie. První dvě studie se věnují vztahu národní a světové literatury a otázce komparativní metody, kterou tematizuje i doslov psaný formou polylogu. Autoři a autorky studií se v něm vracejí k reflexi toho, čeho svým srovnáním dosáhli, k různým problémům, na jaké přitom naráželi, a ke společným teoretickým východiskům. Kniha analyzuje například díla Josefa Kainara, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Jana Skácela, Milana Nápravníka, Víta Janoty či Pavla Kolmačky, beatnickou, experimentální i konkrétní poezii.