Giono Jean

Jean Giono [ʒɑ̃ ʒjɔnɔ] (30. března 1895 Manosque – 9. října 1970 Manosque) byl francouzský spisovatel, jehož románové dílo se zabývalo vesnickým životem v Provence, bylo ovlivněno panteismem a starými mýty.[2] Pocházel z chudé rodiny piemontských přistěhovalců, středoškolská studia nedokončil a pracoval jako bankovní úředník, od roku 1930 byl spisovatelem na volné noze. Jean Giono je literárně nezařaditelný, celý svůj tvůrčí život se pohyboval na okraji literární tvorby ostatních autorů; přesto udržoval přátelství např. s André Gidem, André Bretonem či Albertem Camusem. Giono byl po vlastních zkušenostech z bojišť první světové války přesvědčeným pacifistou, který prohlásil: „Být Francouz není žádná výhra. Jediná výhra je být živ.“ Po druhé světové válce byl proto obviněn z podpory kolaborantského vichistického režimu, byl nakrátko uvězněn a měl do roku 1948 zákaz publikování.[3] Léta 1953 mu byla udělena Literární cena knížete monackého, v roce 1954 byl zvolen členem Goncourtovy akademie. Roku 1961 byl předsedou poroty filmového festivalu v Cannes; dle vlastního scénáře natočil v roce 1960 film Crésus s Fernandelem v hlavní roli; v 1968 byl jedním ze scenáristů televizního seriálu Provinces. V roce 1972 byla založena společnost L'Association des amis de Jean Giono, která vydává časopis Revue Giono a pečuje o spisovatelův dům Lou Paraïs v Manosque, zapsaný na seznamu Monument historique.[4] Od roku 1990 uděluje nadace Pierra Bergé cenu Grand Prix Jean Giono za francouzskou literaturu především v oblasti románu a vypravěčské umění v duchu J. Giona.