English
This monography dedicated to photographer Dagmar Hochová is delimited by two dates. February 1948: an expressive picture of a repainted anticommunist inscription, November 1989: a view of Václavské Square full with people. In her pictures, created during the long period of totality, Hochová managed to capture not only the epoch-making events of our history or the personages of high political positions (or disent) but above all the moments from the lives of common people. She has been always interested in those who, by their fate ordinance, fetched up at the periphery of the society. Retirees, mentally handicapped children, and nuns taking care of them. Her perspective is never sentimental, but always truthful, original and deeply humane.

Deutsch
Diese Monographie der Fotografin Dagmar Hochová ist durch zwei Daten begrenzt. Aus Februar 1948 stammt die vielsagende Aufnahme einer übermalten antikommunistischen Aufschrift und aus November 1989 die der demonstrierenden Menschenmenge auf dem Wenzelsplatz. Auf ihren in der langen Zeit des Totalitarismus aufgenommenen Fotografien hielt Hochová nicht nur die überwälzende historische Ereignisse oder die bekanntesten Politiker und Dissidenten fest, sondern auch Momente aus dem Alltagsleben der Menschen. Ihr Interesse galt immer denen, die durch Schicksal an den Rand der Gesellschaft gerieten, wie z. B. alte Menschen, geistig behinderte Kinder oder Ordenschwestern, die sie betreuen. Ihre Sichtweise ist nie sentimental, aber immer wahrheitsgemäß, original und menschlich.

černobílá fotografie od Dagmar Hochové.

černobílá fotografie od Dagmar Hochové.

 Ještě na skok do roku 1967. Reynek byl naprostý Váchalův protipól. Jemný člověk. Odcházející noblesa. Polozbořený statek, dva synové, jeden krmič vepřů, druhý řidič autobusu. Nemohli být staří, ale dělali dojem, že jsou jeho vrstevníci. Reynek prožil valnou část dne u plotny, vařil tam pokrmy pro ty vepře. V kuchyni ryl svoje grafiky. Dával najevo, že si nás váží, byl příjemný, uměl se chovat, nebyl tak docela zaujatý Blažkem jako Váchal, chtěl mluvit i se mnou — ale já jsem nechtěla. Jela jsem tam s jistými pochybnostmi, jak to dopadne, a tak jsme v jídelním voze cestou z Prahy do Havlíčkova Brodu vypili dohromady lahev vína. Nebo dopkonce každý jednu? Dodávali jsme si kuráž. Pak jsme přestoupili na lokálku, ta nás dovezla do Petrkova. Místních jsme se ptali, kde mají dům Reynkovi. ,,Největší a nejhorší statek, to poznáte,” řekli. Tehdy jsem fotila přece jen jinak, než bych se svými zkušenostmi fotila teď. Snažila bych se hledat ještě něco dalšího, něco jiného k dokreslení prostředí toho člověka. Videokamerou všechno pokosíte, nakonec tam nemáte nic, ale k těm statickým obrázkům — teď mluvím o Reynkovi — patří necky, podepřená zeď, truhla s rukopisy… Snad jsem to trochu zachytila, ale vůbec jsem nefotila exteriér, dům, zahradu. Sama jsem nikdy nechtěla, aby někdo takové věci fotil v mém domácím prostředí.

Narodila jsem se za bouřky – Dagmar Hochová, Nakladatelství Torst 2008

fotografie Dagmar Hochová a dědicové
v nákladu 50ks vydal František Nárovec, Měsíc ve dne, Rudolfov 2025,
k výstavě Dagmar Hochová / fotografie v Památníku národního písemnictví, Česko-francouzké centrum Petrkov, červen 2025 – 2026,
grafická úprava Anna Doubravová, tisk Indigo, Typodesign s.r.o., České Budějovice