Pod snadno dešifrovatelnými změněnými jmény zde můžeme číst mimo jiné o těch, kteří byli autorce píšící důsledně pod pseudonymem osobně blízcí – Václavu Černém, Karlu Kosíkovi, Miloši Kopeckém, Robertu Kalivodovi, Františku Červinkovi, Josefu Zumrovi, Eduardu Goldstückerovi, Zdeňku Mahlerovi, Pavlu Filipim, Jaromilu Jirešovi a dalších, jakož i o těch, kteří zde vystupují pod jmény vlastními – mimo jiné o Ferdinandu Peroutkovi, Janu Patočkovi, A. J. Liehmovi či Milanu Kunderovi. Jde o tzv. klíčový román, jež můžeme v určitých rysech srovnávat s Českým románem Olgy Scheinpflugové či s Miráklem Josefa Škvoreckého, je ovšem psán ze zcela jiné osobní, myšlenkové i generační pozice. Na životním příběhu hrdinky Anity sledujeme určující vliv války na celý její život, vzepětí naděje v roce 1947, pád do hrůz padesátých let a postupně se rodící naději let šedesátých s obrovským vzepětím intelektuálního úsilí osobností, snažících se uskutečnit kulturně svobodný demokratický socialismus.

O to horší je po sovětské okupaci propad do beznaděje normalizačního bezčasí, jež Anita, bývalá nakladatelská redaktorka, prožívá v podřadném postavení ponižované uklízečky. Anita vidí ovšem velmi kriticky i polistopadovou českou společnost, v níž se rozpadají hodnotová měřítka, je zpřetrhána kontinuita s kulturními šedesátými léty a nastupuje kult peněz, obřích nákupních středisek a zábavních parků. Kniha je poctou těm, kteří se snažili svým životem dostát velkým nadějím roku 1947 i jara 1968, které dějinné přelomy února 1948, srpna 1968 i listopadu 1989 pohřbily. Román je cenným literárním svědectvím o osmdesáti letech novodobých českých dějin zejména pro mladé čtenáře, kteří se v něm mohou na zcela konkrétních lidských osudech dočíst o tom, že život v naší zemi od roku 1938 do současnosti byl navýsost tragický a složitý, ale v určitých obdobích i nadějeplný a tvořivý. A v žádném případě nebyl černobílý.