Cesta zenu

Západní myšlení se v našem století změnilo tak prudce, že se nacházíme ve stavu značného zmatku. Nejen že existují vážné obtíže v komunikaci mezi intelektuály a širší veřejností, ale postup našeho myšlení i samotných našich dějin značně podkopal předpoklady „zdravého rozumu“, které leží v kořenech našich sociálních konvencí a institucí. Důvěrně známá pojetí prostoru, času a pohybu, přírody a přírodních zákonů, dějin a společenské změny, a konečně lidské osobnosti samotné se rozplynuly a my shledáváme, že jsme vrženi do univerza bez mezí, které stále více připomíná buddhistický princip „velké prázdnoty“. Rozličné moudrosti Západu, náboženské, filosofické a vědecké, nenabízejí mnoho návodů pro umění žít v takovém univerzu a shledáváme, že vyhlídky na nalezení vlastní cesty v tomto bezbřehém oceánu relativity nás spíše děsí. Jsme totiž zvyklí na absolutna, na pevné principa a zákony, kterých se můžeme držet a tím dosáhnout duchovní a psychologické jistoty. Proto je myslím takový zájem o kulturně produktivní způsob života, který si po nějakých patnáct století liboval v „prázdnotě“ a který nejen že z ní nemá hrůzu, ale spíš ji považuje za pozitivní, za potěšující. Abychom použili jeho vlastních slov, situace zenu vždy byla — „Nahoře ani taška na střeše, která by kryla hlavu, dole ani píď země pro chodidla.“