Dramaturgie her Karla Čapka

Kniha věnovaná dramaturgickým rozborům pěti her Karla Čapka (Loupežník, RUR, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka) vznikla ze dvou podnětů, které spolu úzce souvisejí. Tím prvním je autorčino přesvědčení o vrcholné kvalitě, kterou má české divadlo ukryto v dramatické tvorbě Karla Čapka – a ze které přitom netěží, ze které se netěší, kterou se nepyšní. Která jako by byla ukryta tak dobře, že o ní snad ani neví. Druhý podnět představuje pak přesvědčení o akutní celospolečenské potřebě vědomí národní kultury jako součásti kulturní ekologie, k jehož posílení v dnešní době – z tohoto hlediska spíše krušné – chce kniha také přispět.
V tomto smyslu si přeje být i příspěvkem k budování kulturního kánonu jako zásadně důležitého předpokladu dorozumění v rámci každého společenství. Nebezpečí, které vyplývá z jeho absence, je evidentní a týká se samotné existence kultury – jejíž úroveň souvisí přímo s úrovní života tohoto společenství i ve smyslu jeho sebe-vědomí (a pak samozřejmě i sebevědomí).
Je zřejmé, že bez kritického osvojování dědictví minulých generací není takové sebe-vědomí (a sebevědomí) vůbec myslitelné. A je také zřejmé, že podmínkou skutečně kritického osvojování je vnímavost k tomu, čím k nám promlouvá naše dědictví a (také) co nám zabraňují postřehnout naše předsudky, které souvisejí s mentalitou orientovanou pouze k současným ‘módním trendům' – v jejichž rámci se (kupodivu?) starým předsudkům tak daří.