Epigramy

Alexandr Stich správně poznamenal, že Havlíček coby básník začíná nabývat na významu až v momentě své smrti, kdy si tento fakt uvědomila Božena Němcová.‘ Jenže panovalo všeobecné přesvědčení, že Havlíček in memoriam má národu co říct především v rovině prózy. Básně mu proto vyšly prvně knižně až roku 1870 z ruky přítele a spolužáka Václava Zeleného. „Kdo bedlivě přečte tyto plody [básně] ducha Havlíčkova, má před sebou věrný obraz vnitřního jeho života. Satirické básně se samozřejmě hned zalíbily a do budoucna začaly vycházet častěji. V samotném počátku kolovaly hlavně v opisech.

Jenže trojice básní není od Havlíčka – básníka vše, byt jde o nejznámější kousky. Jiná rovina jsou epigramy. Je známo, že šlo o formu Havlíčkova vyrovnání se s něčím, co jej zlobilo. Havlíček v začátku nebyl nijak kvalitním básníkem, ale právě pobyt v Rusku v něm doslova „vyvolal potřebu vychrlit svůj citový stav básnickým slovem v podobě krátké rýmovačky s jasnou pointou. Jenže tady pro nás nastává vážný problém. Havlíček popisuje, že myšlenky hobluje tak dlouho, až z nich je epigram, ale není nic řečeno o délce „hoblování“. Klidně si proto můžeme dovolit úvahu, že nápad přišel náhle a nečekaně a Havlíček výsledek mohl psát (a samozřejmě psal) kdykoliv, kdekoliv…

Pátrání po epigramech/ Michal Kamp