Jan Slavík – Příběh zakázaného historika

Monografie představuje v současnosti pozapomenutého historika, který byl za první republiky kritizován z obou stran politického spektra a po roce 1948 definitivně umlčen. Historik Jan Slavík (1885-1978) patřil mezi nejvýraznější osobností českého dějepisectví v meziválečném období. Od mládí se věnoval problematice slovanských, především ruských dějin, roku 1925 se stal ředitelem Ruského historického zahraničního archivu při ministerstvu zahraničí. Jeho studie založené na srovnání ruské revoluce s průběhem a výsledky předcházejících revolucí se staly trvalým obohacením historické vědy. Podnětný Slavíkův přístup se projevil zejména v nejúspěšnějších knihách Lenin (1934) a Leninova vláda (1935). Ruské revoluci věnoval Slavík i obsáhlou publicistickou činnost.Zároveň Slavík jako nejvážnější oponent svého učitele Josefa Pekaře a kritik pozitivistické faktografičnosti Gollovy školy z pozic sociologického výkladu dějin, který podal Max Weber a u nás T. G. Masaryk, výrazně zasahoval do otázek smyslu a pojetí českých dějin, zejména husitství.Jako temperamentní publicista Slavík často zasahoval do politických otázek. V třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil čs. politiku před výpady Henleinovy strany, po II. světové válce protestoval proti zavádění nových totalitních metod, což mu vyneslo zatčení v únoru 1948 a dlouhodobé umlčení, které trvalo, s výjimkou období Pražského jara, až do jeho smrti.