Johann Hiebel (1679-1755)

Kniha je první souhrnnou prezentací Hiebelovy tvorby. Vedle shromáždění a zhodnocení dosavadních poznatků zahrnuje zejména aktuální archivní výzkum a podrobnou dokumentaci a rozbor malířského díla. Malíř Johann Hiebel (1679-1755), původem ze Švábska, byl jedním z řady umělců cizího původu, kteří se trvale usadili v Čechách a významně zasáhli do vývoje českého barokního umění. Když koncem roku 1707 dorazil do Prahy, s pověstí malíře fresek školeného u slavného Andrea Pozza, objevil se možno říci v pravou chvíli na pravém místě. Zanedlouho začal pracovat pro nejvýznamnější stavebníky v Čechách, především pro řád Tovaryšstva Ježíšova české provincie, pro jehož kostely, kaple a knihovnu namaloval své nejvýznamnější fresky. Působil však i ve vzdáleném Rastattu, kam byl angažován markraběnkou Baden-Badenskou. Hiebel byl již svými současníky vysoce ceněn jako malíř specializovaný na nástropní freskovou malbu s uplatněním bravurně zvládnutých prvků architektonického iluzionismu (archivní údaje jej staví na výdělečném žebříčku hned za nejbohatšího malíře své doby Václava Vavřince Reinera).
Ačkoli je pravidelně připomínán již v edicích starší umělecké historiografie, monografické zpracování jeho díla doposud chybělo.