Karel, co už nemá aťas, paní, co nemůže na nohy, je v depresi a chlastá, a já

Muž blízký důchodu bydlel s nevlastním dědou v pražské Šikmé ulici. Děda ale umřel, a bejvák v Šikmý si vzali dědovi příbuzný, tak ten chlap neměl kde bejt, než se ho ujala ta paní. Je to ve Šmoulově. Tak tomu řikaj ty, co bydlej dole ve vesnici. Ona je taková stará víla. Chlastá, je v depresi a nemůže na nohy, tak moc nevstává, ale občas je s ní sranda.
Její byt je jako malá plachetnice. U věšáku se otočí nejvýš dva. Bejvák je pod šikmou střechou, takže všechno zkosený, ale výhled jako z rozhledny, poněvadž ta bytovka je ve Šmoulově nejvyšší.
Kamarád toho chlápka je Karel. Rozvedenej, poněvadž je neúspěšnej. Dělá elektrický sochy. Položíš na sochu ruku a dostaneš pecku, až se ti zatmí. Karel měl malér, takže se taky přistěhoval k paní do bytovky nejvyšší v okolí.
Šmoulov je příměstský satelit obývaný mladými středostavovskými rodinami. Poněkud výstřední seniorní trojice se v tom uniformním prostředí nudí. Rozptýlení hledá v pozorování Šmoulinek a Šmoulů, zvlášť v čase pandemie covidu – 19, a leccos také podniká, aby stereotypu satelitu unikla. O tom jsou črty čili minipříběhy, které jejich autor, Ivan Jemelka, soustředil do knížky Karel, co už nemá aťas, paní, co nemůže na nohy je v depresi a chlastá a já.