Mezi sjezdy a tanečními

Originální monografie se detailně věnuje tématu, které se teprve v posledních letech dostává do hledáčku historiků umění a architektury – dějinám kulturních domů. Éra jejich výstavby se počátkem devadesátých let 20. století víceméně uzavřela a význam i existence tohoto stavebního typu v podstatě přestaly být aktuální. Možná i díky tomu jim však můžeme lépe porozumět či z odstupu obdivovat jejich dosud opomíjené architektonické vlastnosti.
Významná architektonická i urbanistická role nebo ideologický obsah zajistily kulturním domům v rámci poválečné architektury výjimečné postavení. Přesto zájem o ně roste teprve poslední dobou. Postupně totiž mizí předpojatost vůči "reliktům režimu" a ony doslova lákají badatele, před nimiž stojí nelehký úkol zasadit toto téma do nepřehledného a vrstevnatého kontextu, který je komplikován neustálou proměnlivostí společenských i ekonomických požadavků doby. Právě proto monografie Lukáše Veverky sleduje vznik tohoto fenoménu již od počátku 20. století přes první republiku až po kapitoly o době poválečné, které jsou stěžejní. Nalezneme v nich nejen charakteristiku období se zaměřením na klíčové realizace, ale také zpracování společenské i legislativní situace, ve které domy vznikaly. Poznatky uvedené v této práci vycházejí z dobové literatury, archivních rešerší a autorovy znalosti většiny lokalit.