O duši lékaře

Pociťovali jsme, že vstupujeme do výsostného hájemství, a těšili se, že dostaneme odpovědi na vtíravé a intimní otázky lidského bytí. Poznávání činnosti mozku bylo jednou z nich. Bylo nápadné, že jsme od našich učitelů nikdy neslyšeli slovo duše. Do sytosti se mluvilo o paměti, vědomí a v době uctívání učení I. P. Pavlova o vyšší nervové činnosti. Nejmilovanější učitelé nás nevtíravě vedli k respektu k lidské jedinečnosti, důstojnosti a k soucítění s bolestí. Spíš jsme vytušili, než poznávali, že své jednání podřizují „něčemu“. Snad se „to“ ostýchali vyslovit, aby to nerozfoukli. Vyzvat skupinu lékařů, aby se vlámali do „svého“, do toho, co mají skryto „uvnitř“, bylo opovážlivé. Řada z nich tak učinila. Pochopili, že slovo „duše“ je v našem pojetí zástupka. Jinak metafora, chcete-li.