Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma "patosu" a "patetičnosti" v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny "Sedm v říjnu" (1939-1941) Pavla Kropáčka (1915- 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901-1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity.
Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.