Říkali jim španěláci

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent – po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci. Mohlo by to navozovat dojem, že i jejich osudy byly víceméně stejné, nebo alespoň podobné. Přestože většinu z nich sice na Pyrenejský poloostrov zavedly podobné motivy, realita, zvláště ta následná, byla v turbulentním 20. století ale podstatně barvitější.Naprostá většina z těch, kteří přežili Španělsko, boje na frontách 2. světové války i nacistické věznice a koncentrační tábory se v roce 1945 vrátila do vlasti, kde začal vznikat lidově-demokratický režim. Z velké části šlo o členy komunistické strany a není nijak překvapivé, že mnozí z nich již tehdy začali utvářet její pretoriánskou gardu.Ze všech „španěláckých“ osudů jsme vybrali čtyři – tři české a jeden slovenský, především však komunistické. Byly stejně neobyčejné, ale do značné míry víceméně docela charakteristické i pro osudy ostatních „španěláků“: docela určitě dramatické, ve všech případech plné vzestupů a pádů. Bohuslav Laštovička, Ladislav Holdoš, Josef Pavel a Osvald Závodský, čtyři známá jména. Ale známe je doopravdy?V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent – po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci.