Shakespeare

Vedle "zářné renesance", která obhajuje a oslavuje lidskou důstojnost, inteligenci a krásu, existuje i renesance "temná", která objevuje bezvýchodnost, nenapravitelnost a beznaděj lidské smrtelnosti, konečnosti, lživého předstírání a neustálého koloběhu křivd. Tento pesimistický proud nachází fascinující dramatický protějšek v Shakespearových vrcholných tragédiích, v nichž je svět dějin a moci předveden jako divadlo úskoků, falše a neporozumění – zatímco divadelní jeviště, prostor zdánlivých smyšlenek, se stává médiem odhalení pravdy o lidské existenci. Touha po jiném světě, oproštěném od nespravedlnosti, se realizuje v pozdních romancích; avšak i v nich je nastolení utopické spravedlnosti předvedeno jako báje a sen, uskutečnitelné právě jen díky kouzlu dramatické básně.
Přístupný a poutavý výklad prvořadého znalce italského renesančního myšlení M. Ciliberta (* 1945) nám dovoluje náležitě vnímat myšlenkové motivy představené u Machiavelliho, a Guicciardiniho, Albertiho a Giordana Bruna, Martina Luthera a Erasma Rotterdamského v replikách Hamleta a Jaga, krále Leara a Macbetha, Antonia a Kleopatry, Timóna a Coriolana, Posthuma a Prospera.