Šoa v české literatuře a v kulturní paměti

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako "implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury – Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu – Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.