Zeměpisné názvy v pohraničí po roce 1945 na příkladu okresu Jeseník

Nechte se vést od Frývaldova k Jeseníku, navštivte rejvízskou Noskárnu, jesenický Pentagon či lipovskou Macurovu zatáčku… Kniha se zabývá zeměpisnými jmény (místními, pomístními, uličními názvy) v pohraničí a jejich vývojem od nejstarších dob až do současnosti, a to na materiálu z okresu Jeseník (Slezsko, Olomoucký kraj). Pro tuto oblast – stejně jako pro jiné okresy v někdejších Sudetech – platí, že velká část názvů byla německého původu. Tato skutečnost představovala po roce 1945, v době volající po celkové degermanizaci republiky, palčivou a zásadní otázku s celospolečenským významem. Názvy tehdy byly v různé míře odněmčovány a počešťovány. Právě na tento přejmenovávací proces – jak z hlediska formálního, tak motivačního, pohledem odborné, ale i laické veřejnosti – se text soustředí především. Rovněž podává přehled aktuálních trendů v současných pojmenovacích procesech a názvotvorbě. Autorka se snaží odpovědět na otázky, zda místní obyvatelé nově a v podstatě uměle vytvořené názvy přijali, či nikoliv, jakými způsoby vytvářeli pojmenování vlastní (tzv. živá) nebo zda se mohla mezi obyvateli uchovat některá původní a po válce úředně odstraněná německá jména. Zeměpisné názvy jsou představovány nejen jako jazykové jednotky, ale také jako historická svědectví, předmět diskuzí, doklad regionální identity, součást paměti krajiny či nástroj marketingu.