Básně Evy Frantinové, komponovány ve výbušném stylu se stupňující akcelerací, jsou zamyšlením nad tím, jak "skřípe štěstí v polámané zemi", jak se mění povahy a charaktery lidí, jak těžce a obtížně se znovu hledají jistoty, místo nichž se dostavila skepse a traumatické rozčarování z bezduchosti času a doby. Ve verších hrají důraznou úlohu odkazy a parafráze na velikány české poezie (Nezval, Holan, Halas), některé básně dokonce velmi zdařile nabízejí variace názvů klasických literárních děl. Jsou tu ale zastoupeny i vzpomínky na rodinné příslušníky a v neposlední řadě je tu zobrazen nesnadný život v oparu karanténních vyhlášek a nařízení způsobených pandemií covidu-19.