A pak listy zašeptaly…

Září 1938. Pohraniční Městečko se probouzí do nové reality. Německá vojska přebírají továrny, město se láme vejpůl a devatenáctiletý Honza přichází během jediné chvíle o otce i o jistotu domova. Rozhodnutí odejít do Prahy je útěkem i nadějí zároveň.

V hlavním městě získává práci v redakci národního deníku a věří, že slova mohou měnit svět. Poznává Evu – citlivou, statečnou dívku židovského původu. Jejich vztah se rodí v době, kdy se pravda stává nebezpečím a noviny nástrojem propagandy.

S příchodem okupace se redakce mění. Někteří kolegové mlčí, jiní kolaborují. Honza odmítá ustoupit a zapojuje se do ilegálního tisku. Každý článek může být poslední. Každá schůzka může skončit zatčením.

Zatímco Honza hledá odvahu mluvit, Eva musí nacházet odvahu přežít. Z dívky, která měla pevné zázemí a víru v budoucnost, se postupně stává žena na hraně fyzických i psychických sil. Její proměna je tichým, ale o to silnějším svědectvím doby.

Příběh je vyprávěn dvojhlasem – mladým Honzou a starým mužem, který se po letech vrací vlakem „na konec světa“, aby se vyrovnal se svou minulostí. Vzpomínky se prolínají s přítomností a znovu otevírají otázku, zda měl tehdy dost odvahy – a zda ji máme dnes my.