Jsi jako slunce

„Tento příběh není o mém tátovi a zároveň i trochu je. Ale především je to příběh všech dcer, které tragicky přišly o své otce a nedokázaly se s tímvyrovnat, smířit, přijmout smrt milovaného člověka. Je smutný, protože jsem ho – po delší pauze – psala jako první po tom, co od nás táta navždy odešel. Vepsala jsem do něj svůj žal, smutek, bolest. Současně je to však příběh plný zvratů, překvapení… a lásky.“Rozpláču se. Ani nevím přesně proč. Jestli proto, co řekl o tátovi, o mně, nebo kvůli vzpomínce, která mi bleskla hlavou. Tak jasně, že přímo slyším tátův hlas. Jsi jako slunce. Když jsi šťastná nebo něčím nadšená, rozjasníš všechny kouty. Radost na tebe pohledět. Jsi jako slunce, zní mi znovu a znovu v hlavě… a já… brečím. Myslela jsem, že mi to už nikdo nikdy neřekne. Jsi jako slunce…a teď to vyslovil Lukáš. Je to tak silné, až mi to vyráží dech. Pláč se stal součástí mých dní a já přestávám věřit, že se to někdy změní. Nechci, aby se na tátu zapomnělo, nechci… na druhou stranu, kdykoliv o něm mluvíme, tak se rozpláču. Protože o něm mluvíme v minulém čase. Ta konečnost mě děsí. Ale občas sklouzneme do přítomného času, jako by tu byl. A to je ještě horší. Protože si jakoby nanovo vždycky uvědomím pravdu…