Našemu tátovi hráblo

Vtipný román z reálného prostředí má ambice stát se populárním čtením pro dospělé, ale i dospívající mládež. Čtivý příběh přináší svižný děj se zajímavou zápletkou, nečekanou pointou a šťastným koncem. „A přece máme něco novýho, mami!“ „Co takového, srdíčko?“ zaslechnu mámu. „Pavouka. Máme doma Arašida!“ Zprudka se otočím na sestru a uštědřím jí bouchanec do stehen. Dál nedosáhnu. Zasyčím skrz zuby: „Jseš pitomá, nebo co? Máma se to nesmí…“ „Mami, Dorota mě zase bije. Bouchla mě pěstí do nohy.“ „Co říkáš?“ zní přerušovaně mámin hlas, protože spojení se ztrácí, „jestli máme doma pavouka, neboj se ho, Lujzo. Řekni taťkovi, ať ho chytí. Víš, jak jsme to naposledy dělaly my.“ Lujza se tváří že neví, ale já vím. Mamka, když táta nebyl doma, přiložila na zeď prkýnko. Podsunula ho pod pavouka a cedníkem z umělé hmoty ho přiklopila. Přenesla ho na záchod. Hodila do mísy a spláchla. Pavouk se utopil. Já vím, že to není správné. V biologii jsme se učili, že pavouci chytají do sítí mouchy a odporný hmyz, ale u nás doma mouchy nechováme. My chováme Arašida. „Tak se opatrujte, poslouchejte, a líbám vás. Všechny tři! A pozdravujte babičku a dědu.“ Rozloučíme se s mámou, a když přijedeme k babičce a tetě Květě zamáváme do auta, vydrhnu Lujze žaludek. Nejradši bych jí ho vzala štětkou na čistění záchodové mísy. Strčila bych jí tu štětku do krku a… škoda řeči. Lujza vykecá každé tajemství.